„Nic není zadarmo,“ říká nový ředitel turnovského závodu
Od května vede turnovský závod Ontex Bronislav Slovák. Tentokrát jsme se ho ale neptali na čísla ani na strategii. Zajímalo nás, na jakou brigádu vzpomíná, jak zvládá ranní vstávání, proč by si chtěl vyzkoušet práci na všech pozicích ve výrobě a co by nejraději přivezl z Brna.
Začátky
Jak byste se popsal třemi slovy někomu, kdo Vás nikdy neviděl?
Moje žena by řekla, že jsem tvrdohlavý. Já bych řekl, že jsem cílevědomý a odhodlaný.
Každý někde začínal. Vzpomenete si na svou úplně první brigádu?
Bylo mi patnáct a chodili jsme na česnek. Sbírali jsme ho na poli u Bánova, odkud pocházím. Byla to dřina. Pět, šest hodin v předklonu jsme vybírali česnek ze země, čistili hlavičky a dávali je do pytlů. Záda bolela i v patnácti.

Co Vám ta zkušenost dala?
Že nic není zadarmo. A tehdy samozřejmě i nějaké peníze.
První měsíce v Turnově
Do Ontexu jste nastoupil v květnu. Jaký byl Váš první den? Měl jste trému?
Trému jsem neměl, spíš jsem byl plný očekávání, protože to byla změna po dlouhé době. Den proběhl tak, jak jsem čekal. Ráno školení, pak jsem prošel výrobu a seznámil se s lidmi. Takový standard.
Už jste se v závodě zorientoval, nebo se Vám ještě stane, že vejdete do úplně jiných dveří?
Přiznám se, že začátky byly fakt krušné. Chodby jsem zvládl, ale ve výrobě jsem se několikrát ztratil. A když mi dodnes řeknete, kde je který stroj, nedokážu to určit na sto procent. Vím, kterým směrem jdu, ale pořád je co dohánět.
Co Vás v prvních týdnech v Turnově nejvíc překvapilo?
Začnu tím pozitivním. Věděl jsem, že tu budou šikovní lidé, ale překvapilo mě, jak moc jsou šikovní.
A co bylo méně příjemné zjištění?
Že v každé oblasti, do které jsme se pustili, bylo co dělat. Na spoustu věcí se dlouho nesáhlo a některé se časem zhoršily. Teď je naším cílem je znovu nastavit.
Kdybyste si zítra mohl obléct montérky, kam ve výrobě byste šel?
Jedno konkrétní místo bych asi nevybral, nejradši bych si vyzkoušel všechny pozice. V předchozím zaměstnání jsem si vždycky sám zkusil, jak se ta práce dělá, aby mi pak nikdo nemohl namluvit, že něco nejde. Měl jsem vlastní zkušenost. Tomu se říká Baťův princip, naučili nás to už ve škole. Kdyby na to byl prostor, vyzkoušel bych si práci operátora i baliče. Na vozíku bych asi jezdit nemusel.
Co pro Vás bylo nejlepším signálem, že Vás lidé v Turnově vzali za svého?
Souvisí to s tím, co mám rád na komunikaci s lidmi. Když se pozdravíme, usmějeme se na sebe a plníme, co si domluvíme.

Co je pro Vás ve vztazích s lidmi nejdůležitější?
Určitě otevřená komunikace. Nesnáším, když lidé lžou, a to ještě vědomě. A pak férový přístup z obou stran. Když to shrnu, jde o důvěru.
Co byste řekl kamarádovi, který by chtěl pracovat v Ontexu?
Záleží na pozici. Kdyby šlo o vedení, řekl bych mu, že to bude výzva, že se nebude nudit a že každý den objeví něco nového. Ve výrobě to jednoduché není. Balič nazvedá spoustu kilogramů, operátoři neustále běhají kolem strojů, často nevědí, co se děje a proč, a musí čekat na pomoc odjinud. Je to obrovský tlak na výkon, ale to platí pro vedení stejně jako pro operátory. Rozhodně je to náročná práce.
Když zrovna není v práci
Jak vypadá Vaše obyčejné ráno? Vstáváte na první zazvonění, nebo budík pětkrát odložíte?
Tady u mě nastala životní změna. Vstávám dřív, než jsem byl zvyklý, a hned napoprvé. Celé ráno zvládnu za pětadvacet minut: vstát, nasnídat se, kompletní hygiena včetně startovací sprchy, a už sedím v autě. Jedu jako robot. Dřív jsem měl půl hodiny jen na probouzení v posteli.
Máte nějaký drobný zvyk nebo rituál, který k Vám patří, ale lidé o něm nevědí?
Možná nějaký mám, ale sám o něm nevím. Nemodlím se, nevycházím pravou nohou a tašku neberu zásadně do levé ruky. Takže řekněme, že nemám.
Jakou domácí práci děláte nejraději?
Většinu týdne žiju sám, takže se o domácnost musím starat sám. Mám to asi jako většina lidí: dělám to, protože musím, ne proto, že by mě to bavilo. Ale můžu říct, co nesnáším, a to je vytírání podlahy. Všechno ostatní udělám, ale když přijde na vytírání, volám ženě: „Už bys mohla přijet, potřebuju vytřít.“

Jak vypadá Váš běžný víkend?
Strávím tři, někdy čtyři hodiny na kole, sám nebo s dcerou. Pak se jdeme projít, večer si sedneme k televizi a já u ní usnu. Přes týden je to vlastně podobné: přijdu z práce, sednu na kolo, pak si sednu a usnu. Jen bez dcery.
Máte tady na severu nějaké oblíbené místo, kam jezdíte na kole?
Já potřebuju najezdit kilometry a názvy vesnic si nepamatuju. Vím přesně, kde je na silnici jaká díra, ale nevím, ve které je to vesnici. Z Liberce vyjíždím směrem na Mníšek a pak se motám kolem polských hranic mezi Libercem a Hrádkem nad Nisou, abych najezdil hodinu a půl až dvě.
Viděl jste někde něco tak krásného, že jste musel zastavit?
Já nezastavuju nikdy, všechno zvládnu ze sedla. Ale když jsem poprvé přijel do Kryštofova Údolí a uviděl viadukt, bylo to moc hezké.
Kdybyste mohl z Brna přestěhovat k nám jednu věc, co by to bylo?
Teplo.
Myslela jsem, že řeknete manželku.
Manželku samozřejmě taky, ale teplo. Se ženou to máme obráceně, já mám rád teplo a ona spíš zimu. Když je tady dvacet stupňů, v Brně je pětadvacet.
Bleskovka
Pivo, nebo víno? Když jsme venku, tak pivo. Doma víno.
Ranní ptáče, nebo noční sova? Kdybych si mohl vybrat, tak noční sova.
Pořádný řízek, nebo zeleninový salát? Záleží na chuti, mám rád obojí.
Pevný plán, nebo spontánní nápady? Spontánní nápady. Jsem flexibilní, i pevný plán dokážu podle okolností změnit.
Hory, nebo moře? Spíš hory.
Helena Vondráčková, nebo Ewa Farna? Ewa Farna, na jejím koncertě jsem byl třikrát. Helenu Vondráčkovou jsem ale taky zažil v O2 areně a obě jsou dobré.
Ptala se: Helena Vondráková


